Instantní poezie Julese Ferneta aneb Nautilus v dobrých rukou písmáckých

Vážení přátelé,

  možná si někteří z vás povšimli záblesku poetické naděje publikující pod přezdívkou Jules_Fernet, která po dva srpnové týdny zásobovala každý všední den zdejší, popravdě i tak dost zavalený prostor svými rozechvělými čtyřveršími, aby se pak odmlčela stejně náhle, jako se předtím vynořila z hlubin neznáma. Pokusím se na tomto místě tak trochu demaskovat osobu či lépe charakter autora a poodhalit pozadí... jeho dosud známé tvorby. Ovšem, i když se přirozeně dotknu otázky kvality oněch textů, nepůjde o nějakou literární kritiku básníkova díla, nýbrž o něco jiného - i proto jsem zvolil tuto kategorii.

  Ostatně skutečně seriózní kritiku bych těžko mohl spáchat. Jednak každý správný, jen trochu donošený Písmák ví, že jsem hnidopišský dement a bezživotný školomet, zcela prostý smyslu pro oduševnělý rozlet ducha rozvíjejícího se v květenství slov, a druhak Jules_Fernet, považte, jsem já sám. Nyní pokládám za vhodné udělat přestávku na malý exkurs: nejprve spolu podržme několik chvil ticha. Jedněm na vydýchání a druhým k uctění památky Norska potvrzujícího starou pravdu: I když jste paranoidní, neznamená to, že po vás nejdou. Poté bych chtěl poděkovat papouchovi a dalším, jak ochotně a mile se mne zastali proti tomu ošklivému nařčení, že Jules je miroslawek. Doufám, že po přečtení následujících řádků pochopí, proč jsem v daný okamžik nemohl přiznat barvu.

  A co mne tedy, krom čiré zlomyslnosti, vedlo k oné šarádě? Motivů a důvodů byla celá řada. Často tu slýcháme stesky, nejlépe na hlavní straně, jak se zde novic neprosadí, přestože právě jeho talent i počínající světové dílo dává důvod všem ostatním zanechat marného snažení a v naprostém odevzdání zbožně očima spočinout na patřičných výtryscích literární dokonalosti. A že se tak neděje, za tím dotyčný spatřuje přinejmenším celoserverové židobolševické spiknutí. Nebo méně odvážné a prostší výkřiky, že nováčci se nečtou. Ač si o tom mohu myslet ledacos, jako matadorovi po deset let nepřehlédnutelně hyzdícímu zdejší končiny se mi současný stav takové věci špatně hodnotí. Již dlouho jsem si proto pohrával s myšlenkou využití fiktivní identity. A pak tu proběhl takový pěkný, byť svým výsledkem pro mne nepřekvapivý pokus na VTM téma "jánabráchismus". To byl prvotní impuls. Na něj se nabalila touha pokud možno objektivně ověřit několik dalších věcí, které postupně rozeberu v dalším průběhu svého pojednání.

  Teď přejděme k omezením a podmínkám zadání. K penetraci písmáckého prostředí nechť je použit neznámý nick, který vyprodukuje denně jednu ptákovinu (copyright papouch) plus přiměřenou komunikační aktivitu.

1.) Neznámý nick. Nejprve jsem zamýšlel stvořit naprosto nový účet, ale i při své poťouchlosti jsem si říkal, že v rámci fair-play vůči zkoušené čtenářské a kritické obci přeci jen zanechám nějaké indicie, aby se ti, kterým zvědavost nedá, s trochou fantazie dopídit mohli. A tak jsem vzkřísil jeden ze svých jednoúčelově rádobyvtipných pseudonymů, který statisticky vyhovoval, tzn. spáchal 0 děl, 0 kritik.

2.) Přiměřená komunikační aktivita. Je zřejmé, že touží-li někdo po zájmu druhých, měl by si uvědomit, že není božským zjevením Nejvyšší Pravdy sestupujícím v zářivém jasu z roztržených nebes, a aktivně projevit také svůj zájem o ostatní, jinak zcela zaslouženě unikne jejich pozornosti. Jules Fernet tudíž rozesel několik (cca 10-15) reakcí denně pod díly, napůl cíleně, napůl napříč písmáckým spektrem, většina typu líbí-nelíbí, občas i něco složitějšího, ne však příliš. Občas navštívil písmácký chat. Navíc Jules oslovil tři kritiky s poníženou suplikou, dva zabrali a jiní dva jej objevili sami. Ale nepředbíhejme.

3.) Denně jednu ptákovinu. Jaké by vlastně měly být texty pokusného nováčka? Z hlediska zvoleného předmětu zkoumání ani příliš dobré, ani špatné, nejlépe takové průměrné. Jenže jak průměrné? Nebudu tady zbytečně a zle plivat na neutěšenou úroveň písmácké tvorby, ovšem ani se pokoušet z ní nějak onen průměr vyvozovat, protože v některých místech jsem se pohybovat nemohl a ani nechtěl. Navíc jsem měl prozatím skryté důvody, proč postupovat jinak. Nejlépe bude, když bez okolků nastíním užitou metodu:

  a) text bude zvládnutý po stránce základní řemeslné zručnosti, což, přiznejme si, není zcela obvyklé;
  b) abych to tudíž nepřehnal, protiváhou bude příspěvek pokud možno prost jakéhokoliv hlubšího myšlenkového poselství;
  c) jeho vytvoření mi zabere 5-15 minut, to, abych se nepředřel a zároveň byl schopen splnit bod b).

  Za tím účelem jsem jako vhodný (tzn. pro mne nenáročný) formální koncept zvolil klasickou skácelovskou dikci verše, krátká čtyřverší - první věta, která mě napadne, pak svým zvukem snadno indukuje zbytek. Za pomoci několika lacinějších rekvizit by měl celek přeci jen někam směřovat a v jakési pointě se v posledním verši uzavřít. Významnější významové mezery, které případně vzniknou, lehce doplní čtenářova fantazie, což nakonec snad i lze vydávat za tajnosnubný klad takového textu.

  Jak to dopadlo v praxi? Naplnění bodu a) přes některé pobloudilé komentáře nebyl problém, s bodem b) to bylo několikrát trochu horší. A to jak ode mne, tak od čtenářů. Průměrná doba tvorby jednoho čtyřverší byla cca 7-8 minut. Časový limit stanovený v bodě c) jsem nedodržel 3x - u textu Včerejší noc to ze mne doslova vystříklo za 2m:47s, u textů Listopad a Soumrak mi to naopak trvalo něco málo přes 20 minut. V prvém případě mne snad omlouvá neodbytná malátnost po vydatném obědě, v případě druhém se mi do posledního verše vloudilo příliš dobrého a musel jsem to trochu zkazit. Najít horší alternativu, která by ovšem nebyla zase úplně debilní, dalo docela práci, člověk se na něco upne a... teď kdosti výmluv, hurá k samotnému výsledku experimentu.

Stav k 21.9.2009

Publikovaných děl: 10
Obdržených tipů: 167
Obdržených výběrů: 8
Napsaných kritik: 177

Výběry:

a2a2a 1x (K řeči)
Zbora 1x (Memento mori)
Krytyk 5x (Včerejší noc, Listopad, Přerývka, Věty zla, Soumrak)
Pacer 1x (Listopad)

Pro přesnost doplním, že Zboru a Krytyka jsem hned na počátku poprosil o kritický náhled a recenzi svého díla. Později jsem oslovil ještě Markétu, která nereagovala.

Díla v oblíbených:

K řeči 4x (Muessa3, Janina6, Yvaine, Bíša)
Memento mori 1x (Zbora)
Listopad 5x (Kaos, Janina6, Fouckault, Ferry, Bíša)
Přerývka 1x (sharene.de.maire)
Soumrak 1x (Ferry)

Tipy:

  Mezi prostým písmáctvem byly nejúspěšnější příspěvky Listopad s 29 a K řeči s 28 tipy, což pokládám za nadstandardní výsledek. Nejméně potlesku získaly Věty zla a Bušení kopyt s 8, resp. 9 tipy. V průměru pak připadlo 16,7 tipu na jeden publikovaný text. Zajímavý mi přijde také fakt, že počet obdržených tipů zhruba odpovídá počtu Julesem napsaných kritik. Když zohledníme těch několik případů více reakcí pod jedním dílem, vypadá ona shoda o to nápadněji. Na druhou stranu je víc než sporné, zdali z toho lze skutečně něco vyvozovat.

  Poté, co se Jules odmlčel, v jednotkách dnů pominul i zájem okolí. Poslední dílo i kritiku vypustil 29.8., po 3.9. neobdržel už žádné avízo a pouze jedinou kritiku a s ní spojený tip (17.9., sestricka.slunicko1, Listopad).

Úvahy, hypotézy, dedukce a závěry

  V úvodu své práce jsem zmínil, že jsem si chtěl ověřit některé ze svých po léta střádaných domněnek, podezření a dohadů. Nakolik je experiment Jules_Fernet 2009 podpořil nebo vyvrátil si vzápětí nastíníme. Nejprve se věnujme nastolené otázce údajné neprodyšnosti Písmáka vůči nově příchozím.

  Písmácká komunita se projevila jako vcelku přívětivé prostředí a pokud se vám v reakcích pod texty podaří nešlapat dotyčným psavcům na bebí, dočkáte se i relativně nezaujatého, resp. převážně přátelsky naladěného čtenářského zájmu o vaše vlastní texty. S opadem aktivity však tento zájem pod přívalem dalšího, kolem proudícího dění rychle uvadá. Ovšem ony tragické povzdechy, jak nový a neznámý jedinec a priori nemá šanci každopádně neobstojí. Příčiny nezájmu je nutno hledat jinde - v nedostatku aktivity a kupodivu i v textech samotných.

  Julesovy příspěvky nejenže se četly a kritizovaly, ale byly i nad mé očekávání úspěšné. Co za tím stojí? Určitě Julesova snaha nikoho (s jedinou výjimkou) příliš nenasrat a i ty negativní reakce podat pokud možno smířlivě a vstřícně. Vedle toho nemůžeme zanedbat charakter publikovaných textů a tak si jej trochu rozeberme.

  Víceméně s jistotou lze konstatovat, že řemeslo funguje - a to bez ohledu na obsah i osobu původce - velmi dobře samo o sobě. Egilův postřeh v podobném smyslu pod jedním čtyřverším byl poměrně výstižný; kritik Krytyk s ním sice souhlasil, jeho výběrům však tím pádem mírně řečeno nerozumím. Poučení pro všechny: řemeslnou stránku věci zkrátka nepodceňovat. Což se přihodilo i mně, neboť nebylo mým záměrem stvořit texty dobré, tj. čtenářsky úspěšné, nýbrž vskutku velmi prostřední.

  Přitom se ukázalo, že výpověď jako taková, významy, smysl jednotlivých obrazů nebo jejich nápaditost nejsou tolik podstatné. Čtenáři mají rádi a patřičně ocení spíš něco, co už vlastně svým způsobem znají, co je intelektuálně tolik nezatíží, co mají historicky předtráveno, a co v nich tím pádem snadno rezonuje a konvenuje s jejich očekáváním poezie. V tomto případě stačil rytmus, zvuk a určitá "správně nastavená" slovní spojení. Překvapení, jak moc a u koho to zabírá, mne málem donutilo až k pláči.

Nezbývá mi než dát za pravdu Janu Zábranovi:

"Vždy existuje ustrnulá představa o tom, jak má poezie vypadat, představa vzniklá na základě analogií s básněmi v té době běžně publikovanými a ze vžitých iluzí o tom, co je „poetické“ a co nikoli. Přijde-li básník s něčím novým, co je s touto představou poetična v rozporu (a jde-li o básníka, je to pravidlo, ne výjimka), dostane se do konfliktu kde s kým. Byl to úděl Whitmanův stejně jako Majakovského: v první instanci se dočkali pouze spílání a sprostot, neboť ve věcech umění se od měšťáků nedá čekat ani smysl pro humor. (Dvacáté století začíná stále víc znát ještě jeden způsob přijetí básnického díla: lhostejnost. To však je něco, s čím by se mělo obrátit na psychiatra spíš toto století, nikoli básníci.)..."

(o Allenu Ginsbergovi)

Avšak těm zneuznaným, kterým se právě začala dmout jejich básnická hruď pýchou, neb se v předchozím citátu nalezli po boku klasiků, připomínám, že přinejmenším, co se jejich literárního díla týče, je tu ještě vždy druhá, mnohem pravděpodobnější možnost:

Kdepak, to není ono.
Hovno je vždycky jenom hovno.

(Jan Zábrana, 1984)

  K lepší orientaci při rozlišování těchto dvou poloh, při oddělování zrna od plev by měla přispět zdejší statečná družina kritická (dále jen SDK). Asi málokdo čeká, že místní kritik letmým pohledem do vln písmáckého moře odhalí každou kapku geniality, jejíž velikost navíc docení až příští generace. Také by zřejmě bylo bláhové těšit se na košaté elaboráty postihující každou různorodost či nuanci pučícího estetického tvaru i jeho nedokonalosti. Ovšem něco by mělo v sítích kritické pozornosti přeci jen uvíznout. Bohužel právě na příkladu Julese Ferneta je možné vidět, nakolik je bystrozrak projevený příslušníky SDK omezen. Upřímně jsem zaslzel třeba nad jindy pod mými texty tak moudře a shovívavě pomrkávajícím Zborou, když Julesovi vysvětloval, jak jsou jeho verše prožité a jak jemné je jejich sdělení melancholie. Onomu textu (Memento mori) udělil nejen výběr, ale dal si jej dokonce do oblíbených!-) Ano, tu bezduchou slátaninu - instantní konstrukt, v němž jsou jemné maximálně jinotaje sarkasmu autora dotýkajícího se místy až parodie. Co jsem při psaní těchto veršů skutečně prožíval, si ve své potutelnosti ponechám pro sebe a raději přiznám Zborovi malé bezvýznamné plus za to, že alespoň určité vnějškové příbuznosti si ve svém komentáři všimnul.

  A mohl bych uvádět další a další příklady. Jenže, odhlédnu-li od úšklebku osobních pocitů, musím přiznat také to, že není docela spravedlivé pranýřovat SDK za její literárněkritickou nemohoucnost. Valnou většinou to ti lidé dělají z dobré vůle a čirého altruismu, tj. zadarmo, ve svém volném čase a vděku za to příliš nesklidí. Způsob jejich intronizace je také problematický a přitom v daných podmínkách nic lepšího není. Kde vzít a nekrást? Uplatněním jakýchkoliv náročnějších kvalitativních kritérií na osobu kritika přecházíme do v praxi nedostupných vod. A tak se mi jen potvrdilo, že nadějně znějící titul kritik spíš než identifikaci kvalifikované autority vyjadřuje něco jako "v komunitě zavedený čtenář ochotný někdy i hloubat a vyhloubané utrousit". Výběr je z titulu omezenosti množiny svých možných původců takový vzácnější a trochu lepší tip. Nic víc, nic méně.

  Ukázali jsme si, že prohlédnout skrz mimikry textu napsaného dostatečně zručným jedincem bývá nad síly prostého písmáctva i SDK. A nejde o mne nebo jiného vtipálka, jde o ty, kteří to své epigonské karaoke myslí vážně. Naučit se psát určitým již objeveným, konvenčním způsobem dá sice nějakou práci, k níž mnozí, zvláště ti s talentem od přirození, nejsou ochotni. Ale není to zase tak těžké. Zvlášť zvolíte-li formu odpovídající vašemu naturelu. Jen na básníka, neřku-li dobrého, taková věc nestačí. I tady bych uměl ukázat, jenomže nechci. Otázka hodná pozoru totiž leží jinde. Lze od SDK očekávat něco užitečného? Jistě ano:

1.) Mnohý kritik je schopen pomoci začínajícím autorům praktickou radou nebo alespoň útržkovitým postřehem. Komplexní a systematickou práci však nečekejte. Ostatně ta stejně leží především na vás.

2.) Ty, kteří ještě trpí iluzemi o hodnotě příslušně zbarvených soudů nebo se jejich um a vědění dosud pohybuje v hodně rozvojových patrech může zájem etablovaného kritika motivovat a pobídnout k většímu úsilí. Jestli vždy ty správné a tím správným směrem si už jist nejsem.

3.) Minimálně významná část SDK dokáže identifikovat určité základní parametry textů, tj. oddělit úplnou hlušinu a beznaděj od textů, které nejsou úplně blbé. Zdá se mi však, že do toho se nositelům kritických epolet z pochopitelných důvodů příliš nechce a tak tento nedostatek reflexe suplují různé samozvané "stupid ligy", "Výtěry", apod., které jsou spíše projevem zoufalství všech zúčastněných, než čímkoli jiným. V poslední době oblíbené soutěže založené na všeobecném hlasování sice vytvářejí dojem, že se něco děje, nicméně s děním a kvasem opravdu literárním mají málo společného.

  Nějaké funkce tedy SDK plní, ovšem to, co její nálepka slibuje, se zdá mimo její možnosti. Stejně jako počet tipů nedá se výběr považovat za dostatečně věrohodnou indikaci kvality. Ale asi je to lepší než výběry losovat. Kritická práce jako taková víceméně neexistuje, takže ji nebudu dál komentovat a shrnu vzkaz SDK prostému lidu písmáckému: se svou literární orientací se ve zdejším prostoru budete muset srovnat sami.

  Vraťme se nyní k "řadovým čtenářům" Julesových skvostů. Ačkoliv jsem se domníval, že se mi podařilo nezatížit ani jeden z nich špatně stravitelným intelektuálním nákladem, dočkal jsem se zajímavých odborných debat např. na téma co je to vlastně metafora, smí-li básník užít takového nekalého švindlu jakým je personifikace, zásadní význam větné interpunkce pro chápání přesahu čtenářem a podobných, můj rozhled obohacujících roztomilostí. S takovou nepřečtete dobře ani Karla Jaromíra Erbena, natož současné básníky, vážení přátelé. Nejen verše psát, také je číst bývá svým způsobem umění, které je třeba v sobě kultivovat, má-li to mít vůbec nějaký smysl. A tak bych rád dotyčné i všechny ostatní nadšené myslitele vybídl, aby čas, který jsou ochotni strávit planým mudrováním o věcech, o nichž vědí pramálo, strávili raději jejich studiem a aktivním poznáváním. Literatury je dost, knihovny přímo přetékají a v případě zájmu není problém doporučit vhodné tituly či autory. Pro začátek, jakkoliv to u vážně míněných textů ze zásady nedělám, mám v plánu postupně rozebrat Julesovy texty (i v kontextu reakcí pod nimi) a rozbory umístit do prologů.

  Závěrem si dovolím ještě jeden dokumentární postřeh. Ačkoliv jsem na předchozích řádcích dokazoval, že k lokálnímu pomíjivému úspěchu není třeba býti členem místních spikleneckých center ani análním alpinistou, není sporu o tom, že percepce děl je na Písmáku do značné míry ovlivněna osobními vztahy. To je přirozená věc, která se nevyhýbá nikomu, mne nevyjímaje. Projevuje se i určité tíhnutí ke stádnosti - vedle toho, kdo je autorem textu, se čtenáři nechávají ve svém úsudku svést tím, jaké jsou první kritiky, od koho, kolik má dílo tipů a výběrů, atp. I to je podle všeho normální, byť bychom asi všichni uvítali, aby tomu bylo jinak a jednotlivé soudy byly na takových faktorech nezávislejší. Groteskních rozměrů však tento jev nabývá v případě zdejších klanových struktur. Pro ilustraci - Jules Fernet, přirozeně ohromen množstvím vyprodukované slovní hmoty, poznamenal k autorce Jarmile Moosové něco o počtu děl připomínajících grafomanii. A to si chudák dal. Pak už stačilo jediné prosté "nelíbí" k Jarmilině textu, aby se dočkal její lehce hysterické reakce, a pokud ji to neuspokojilo, možná i rituálního zapichování jehel do maňáska uhněteného z papírových útržků s Julesovými texty. To však nebylo tolik zajímavé, jako skutečnost, že tím okamžikem mu ze strany příslušníků Klanu viditelně stoupla čtenost. A přes tento zvýšený a soustředěný zájem se od nich Julesovi nedostalo kritik či dokonce tipů, jakoby tito Jarmilini uctívači vyhlásili bojkot a přicházeli v mlčení jen pohrdavě shlédnout na nemravu, který tak podle znectil jejich modlu. Ovšem nedomnívám se, že by za tím stála nějaká organizace či domluva, spíš bych to viděl na sdílený instinkt podobný tomu, který nutí lumíky hromadně prchat směrem k vodě. Nutno ještě dodat, že, když jsem nyní pátral, cože to vlastně Jules řekl nepěkného, všiml jsem si na autorské stránce Jarmily Moosové rapidního úbytku publikovaných děl a jejich přesunu pod její zřejmě archivní alter ego. Jestli tyto věci měly nějakou souvislost, je už čirá spekulace.

  A tím jsme již skutečně dospěli ke konci textu, který na mnohé poukazuje a z lecčehos si střílí, jen žádná východiska nebo konstruktivní řešení zatím nenabídl. A nenabídne. Nevysypu žádný instantní recept z rukávu. Pouze doporučení trpělivé drobné každodenní práce. Z té může něco vyrůst.

Dobrou noc a hodně štěstí

M + JF

Zdroje a literatura:

[1] Fernet, Jules: Sebrané spisy. http://www.pismak.cz, 2009
[2] Česko hledá Superstar 1-3. http://tv.nova.cz
[3] diplomová práce kalais, resp. vědomí toho, že ji napsala
[4] www.spisovatele.cz/jan-zabrana
[5] http://www.janzabrana.cz
[6] Zábrana, Jan: Celý život : výbor z deníků 1948/1984. Praha: Torst, 2001
[7] Frye, Northrop: Anatomie kritiky : čtyři eseje. Brno: Host, 2003
[8] Fry, Philip J.: http://www.gotfuturama.com/Information/Encyc/